První čtení: Mk 10, 32-45

Základ kázání: Iz 50, 4-11

Vzpomínáme dnes v postním období opět, že Ježíš musel tenkrát na poušti obstát i v pokušení spočívajícím v tom, že jej „ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: ‚Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.‘“ Kristovi naštěstí o žádnou slávu nešlo. Nehledě na to, že ďábel tenkrát blafoval – obelhal snad i sám sebe, neboť království, moc i sláva patří Bohu. Jestliže Ježíš je Boží Syn, pak mu náleží vše jsoucí, a ďábel mu nemůže nic sebrat, natožpak dát. V podobném duchu jsme i my utěšováni slovy apoštola Pavla: Všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží. Nakonec slávu světa všeho obdržel s definitivní platností: Když visel na kříži, bezmezně všem světovým královstvím vydaný – a tak i ta království ležela před ním bez jakýchkoliv bariér.

Učedníci ovšem nechápou. Doposud jimi cloumají ambiciózní pokušení, ať už více či méně skrytě. Kristus jim sděluje naprosto otevřeně, že jeho cesta vede skrz posměch, poplivání, zbičování a zabití – a potom z pouhé milosti vstane. Jakub a Jan odpovídají poněkud nepřípadně: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Kristus jim napovídá, o čem přesně mluvil: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Mimochodem, před pár dny mi došel e-mail upozorňující na děstivé pronásledování křesťanů v Severní Koreji. Obsahoval rovněž modlitbu včetně prosby, aby Bůh vyslal další dělníky na svou žeň – například nějaké misionáře do Severní Koreje. Nejdříve jsem měl jen instinktivní pocit, že je až bláznivě nerealistické očekávat takovou věc, a navíc že jde o příliš vzdálenou, příliš zlou skutečnost, která se nás netýká… Pak jsem si ovšem s blaženou hrůzou uvědomil: Ale ano, vždyť všechno je naše, včetně té Severní Koreje, a navíc Bůh je všude, a proto i tam umožňuje změny; v tomto smyslu je ta nejdětinštější naděje zároveň tou nejrealističtější… A Kristus žije i v jejich koncentračních táborech, proto se ptá: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Jakub a Jan kupodivu odhodlaně odpovídají: „Můžeme.“ Samotné jejich nasazení Kristus bere vážně: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni.“ Vzápětí ovšem dodává, že domáhat se nebeské protekce je zbytečné: „Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Nechť jim jde cele o věci Otce, který ta místa mimochodem připravil. Ostatní učedníci se na Jakuba a Jana hněvají. Bezprostředně na předpověď pašijí navazuje tragikomický výjev řevnivosti a přízemních vášní v kruhu Kristových nejbližších. On sám to musí uvést věc na pravou míru: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Pokušitel nabízí možnost druhého si podmanit. Mít nad ním kontrolu, opanovat jej, zapřáhnout pro svoje zájmy. Kristus pak nabízí možnost zjistit, co druhému chybí, co by jej potěšilo, jaký další krok k životu s ním ujít, v jaké bryndě s ním setrvat, do jaké vstoupit místo něj. Sám Kristus až do nejhlubšího pekla odnáší naše bolesti a selhání. Zrovna jsem o tom četl krásný citát v Notě nebe: „Dosud se mělo za to, že prvně (taky, jako my) prosazuje Svou věc (svou čest, spravedlnost, svoje království). A najednou nějaký Ježíš dává lidem najevo: Tvoje věc (záležitost) se stala Boží (Bůh se jí ujímá) – a právě to je Ta Boží věc.

Možná se to dá představit trochu tak, že to bylo opravdu jako když ‚se svět pootočí‘. Člověk s údivem zjišťuje: ‚moje věc, můj život, myslel jsem, že je jen moje starost‘, a teď vidím, že se ho někdo ujímá, ujal… ‚Moje věc se stala Tvou věcí‘. A přitom se jaksi mimochodem stane to: ‚Tvoje věc se stává mou‘. Při tom ‚pootočení světa‘ člověk prožije, že najednou mu leží na srdci – i Boží věc (věc druhých lidí).“

Už Izajášovy písně vyjevují, jak absolutně se Hospodinův služebník otevírá a vydává všanc problémům druhých: „Nastavuji záda těm, kdo mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ Jako by před námi vyvstával výjev krajně smutného života kohosi, komu rvou vousy od rána do večera. A slovy jiné Izajášovy písně: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“

Přesto zůstává paradoxně šťastný. A může říci: „Panovník Hospodin mi dal jazyk učedníků, abych uměl zdeptaného podpírat slovem.“ Nejzdeptanější Boží zůstává každému zdeptanému nablízku. Neklade již žádné překážky, zůstává všeho výlučně svého zbaven, oproštěn od toho, a tak i osvobozen, nevzdoruje a neuhýbá nazpět. Už nemá co ztratit. Nachází druhé.

Ďábel v pustinách nabízel pojistky, moc a výhodné strategie. Jak druhé podmanit, jak je z odstupu kontrolovat, jak se před nimi obrnit, jaké před nimi postavit zdi, jakými kamerami je monitorovat. Tuším-li, že se druhý blíží, připravuji se v tomto duchu k takzvané sebeobraně. „Hle, vy všichni, kdo rozděláváte oheň, jiskrami se opásávte k boji.“ Míněn je zajisté válečný oheň, který má údajně prozářit temnotu, jež lidstvo obestírá. A pro ty jiskry se v hebrejském originále užívá stejný výraz jako pro ohnivé šípy. Následuje však Boží odpověď: „Jen choďte ve svitu svého ohně, v jiskrách, které jste zanítili! Má ruka vám způsobí, že ulehnete v trápení.“ Dá se asi říct, že Bůh dopustí, aby tyto lidi stravoval oheň, jenž sami roznítili.

Oproti tomu Hospodinův služebník žije v podobné situaci zdánlivě naprosto bezprizorně, nezajištěně a jako by temnoty neopouštěl. Leč nepřestává znít otázka: „Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka?“ A povzbuzení: „Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha.“ Netřeba klanět se žádné vzdálenější moci. Netřeba žádnou moc honit jak vítr a bát se, oč přijdu, když ji nedoženu. Vždyť nejvyšší moc se nás ujala, nese nás, dává nám ruku a zůstává nám oporou. Dala svůj život za nás. I když zůstaneme trčet jako ti zdánlivě nejposlednější ztracení uprostřed noci, přesto vždy znovu i skrze nás Kristus bude chtít prozářit životy ostatním – i kdyby rvali vousy či vlasy i nám. Přivádějme tu možnost na svět.

Slovo poslání: Ga 5, 24 – 6, 3